Iniciativy, které ve městě vznikají zdola a s dobrovolnickým nadšením dopadly v naší novoroční anketě mezi obyvateli nejlépe ze všech hodnocených oblastí života v Kostelci nad Černými lesy. Lidé nejčastěji zmiňovali komunitní akce a opakovaně se vracelo jedno téma: trhy. Ne jako jednorázová atrakce, ale jako prostor, kde se potkávají sousedé, místní tvůrci i návštěvníci – a kde se město na chvíli nadechne jiným tempem.
Právě proto otevíráme téma Komunitní život a kultura rozhovorem s Janou Dvořákovou (Hůlovou) – kosteleckou rodačkou, která se dlouhodobě pohybuje v prostředí trhů i festivalů a zkušenost z „druhé strany stánku“ proměnila v organizování akcí doma. V Kostelci má navíc hluboké kořeny: řada jejích předků byla aktivní v místní politice, uměleckém životě i komunitní práci. Jak se tahle tradice promítá do současnosti? Co podle ní dělá akci živou – a proč se některé věci ve městě daří a jiné opakovaně narážejí?
Na úvod jsme se Jany Dvořákové zeptali jednoduše: jak se člověk dostane k tomu, že začne dělat něco „navíc“ – bez nároku na zisk, ale s viditelným dopadem na město?
To je přesně otázka, které jsem se trochu bála. Upřímně – nemám na ni jednu jasnou odpověď. Živím se tím, že objíždím trhy a akce – to je něco, co umím a v čem se pohybuji už roky. Ještě na vysoké škole se mi rozjel vlastní „byznys“ tak, že už nebyl důvod nastupovat do práce. Školu jsem sice dodělala, i státnice mám, ale živilo mě to dobře. Tehdy tu navíc nebylo moc podobných věcí a poptávka třeba po mých bláznivých náušnicích byla velká.
A pak přišel covid…
Přesně tak. Covid nám do toho zasáhl hodně – najednou nešlo nikam jezdit a já jsem zjistila, že potřebuju něco dělat a být aktivní. V té době přišla Anička Zouharová s akcí „Pohádkový Kostelec“ a vyzývala lidi, aby se zapojili. Přihlásila jsem se a pomohla – a to byl pro mě první bod, kdy jsem se začala víc realizovat tady ve městě.
Co bylo tím impulsem?
Měli jsme malé děti, nikam jsem nejezdila, a přišlo mi to jako dobrý způsob, jak se realizovat a zároveň dělat něco pro ostatní. Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo normální něco vymýšlet a pořádat.
Myslíš tím rodinu?
Jojo. Můj táta Jiří Hůla dělal tady ve městě spoustu komunitních věcí. Byl u zrodu Keramických trhů, Setkání Kostelců, zasloužil se o záchranu barokního špitálu před demolicí, založil Archiv výtvarného umění, který je dodnes největší nevýběrovou sbírkou materiálů o českém a slovenském umění 20. a 21. století. V 80.letech spolu s mým strejdou Zdenkem založili soukromou Galerii H, která byla v té době významným místem pro setkávání umělců tehdejší generace. Součástí galerie byl i program pro děti, například dětské dny u nás doma i na náměstí, dále drakiády, výlety do okolí a podobně. Asi nepřekvapí, že v roce 1989 založili Občanské Fórum, které mimo jiné pořádalo kulturní večery v místním kině. Tohle je asi to, co mě poznamenalo. Viděla jsem tu energii a to, co se ve městě dá udělat.
Pak jste rozjeli akce pro děti – drakiády, soutěže, bazárek…
V té době mi přišlo, že tady toho pro děti a rodiny moc není. Kromě „Pohádkového Kostelce“, který byl novinkou, skoro nic. Tak vznikaly věci jako drakiády, dílničky při akcích pořádaných městem, bazárek hraček – ten mimochodem funguje dodnes – a další menší akce.
A jak ses posunula od dětských akcí k trhům?
Trhy jsou mi přirozeně blízké – od dubna do prosince jsem skoro každý víkend někde pryč na trhu nebo jiné akci. Znám stánkaře i pořadatele, vidím, co funguje v jiných městech a co ne. Postupně mi došlo, že nechci dělat pravidelné kroužky nebo něco „každý týden“ – je to závazek, který pro mě není. Hledala jsem formu, která mi sedí.
A tou formou byly trhy?
Ano. Chtěla jsem dělat něco, co osloví širší komunitu – ne jen jednu cílovou skupinu. A zároveň něco, kde mám zkušenost z obou stran: jako stánkař i jako organizátor. Spojila jsem se tehdy s Ivčou Prahl Kamínkovou ze Všeználka, která už měla zkušenosti s pořádáním farmářských trhů v Kostelci, s jednáním s městem, s tržními řády a praktickými věcmi. První trhy jsme dělaly společně.
Dnes už to běží pod neziskovkou Pecka, z.s. Jak k tomu došlo?
Byl to vývoj. V jednu chvíli bylo jasné, že pokud to má pokračovat, je potřeba zvolit nějakou udržitelnou formu. Nakonec vznikla neziskovka, aby se to dalo dělat transparentně, dlouhodobě a aby bylo možné peníze vracet zpátky do akce.
Co tím myslíš – „vracet peníze zpátky“?
Trhy generují nějaký zisk, protože stánkaři platí nájem. Já jsem zastáncem toho, že co zbyde po nutných nákladech (toalety, program, zajištění), by se mělo investovat zpátky: do vybavení, zázemí, do programu, do věcí, které akci zlepšují. Část peněz se snažíme poukázat na lokální charitní projekty.
Co je pro tebe na trzích nejdůležitější – z pohledu organizace i atmosféry?
Doprovodný program. Když jedeme někam jako stánkaři, vždycky se díváme, jestli tam je program – jestli to není jen řada stánků. Program dělá atmosféru a důvod, proč lidé přijdou a zůstanou. Jenže to je náročné: musí ho někdo vymyslet, zajistit a odpracovat.
Máš inspiraci z jiných měst?
Hodně mě v poslední době zasáhla akce v Telči – „Telč na jedné vlně“. Město tam propojilo různé spolky a iniciativy, každý měl svůj „prvek“ v průvodu a bylo vidět, že komunita táhne za jeden provaz. Tohle je něco, co mi v našem městě občas chybí: větší spolupráce napříč spolky a organizacemi. Něco se nám ale už daří – třeba spolupráce se spolkem z Černých Lesů.
Vidíš výhodu v tom, že trhy organizuje někdo, kdo to nedělá primárně kvůli zisku?
Myslím, že to je poznat. Lidé vědí, že mě tam potkají, že je to „naše“, že se tam potkává místní komunita. Není to jen o tom vyvěsit plakát. Je v tom vztah k místu a péče o detail – a to se do atmosféry promítne.
Co bys chtěla zlepšit?
Zapojit víc místních spolků do programu a víc spolupracovat s lokálními výrobci. Dává mi smysl, aby se na trhu prezentovalo co nejvíc lidí z okolí – když to jde. A zároveň chci, aby se obměňoval sortiment: u jídla je fajn, když se lidé vracejí ke kvalitě, ale u výrobků je dobré točit nabídku, aby to nebylo pořád stejné.
Součástí trhů je i charitativní část. Jak funguje?
Funguje hlavně charitativní tombola – lidé rádi vyhrávají a na Vánoce to k tomu přirozeně patří. Jeden rok se vybralo přes 21 tisíc, další rok přes 13 tisíc. Důležité pro mě je, aby pomoc byla co nejvíc lokální – tedy tam, kde to má přímý dopad a kde se na lidi snadno „zapomene“. Výběr se snažíme dělat přes osobní doporučení a kontakty.
A „Pecky v akci“ – místní babičky?
To je obrovská součást celé Pecky. Jsou to místní ženy, které nezištně pletou, háčkují, šijí nejrůznější věci, které z velké části věnují dál do zařízení lidem, kteří to potřebují. Část prodají, aby měly na další materiál. Každý rok si najdou nějakou lokální instituci (např. domov pro seniory, ústav sociální péče, …), do které průběžně vyrábějí domluvené věci – vesty, ponožky, rukavice, pletené deky, polštářky… Pravidelně spolupracují s Nedoklubkem. Přebytky na konci roku posílají do azylových domů. Lidé ve městě už o této jejich aktivitě vědí a darují různorodý materiál k dalšímu použití. Je to strašně zajímavé, ale to by bylo na samostatné povídání.
Jak vypadá spolupráce s městem?
Město nám v řadě věcí pomáhá – dává bezplatně k dispozici prostor náměstí, půjčuje posezení a stany, zajišťuje elektřinu, technické služby a úklid, poskytuje místo pro propagaci ve zpravodaji a na FB. A technické služby ty jsou skvělé – vždy nám vyjdou vstříc, pomůžou s věcmi navíc a s čímkoliv co si ten den ráno vymyslíme. Za to jsem opravdu vděčná.
Na co se tedy můžeme těšit v letošním roce?
Pro rok 2026 už máme schválené tři termíny. 21. 3. Velikonoční trhy , 23. 5. Květinové trhy a 12. 12. Adventní trhy. Máme v plánu ještě jeden podzimní trh, kde zatím ladíme termín.
Na závěr patří poděkování Janě Dvořákové za energii a čas, který věnuje komunitnímu dění, i všem dobrovolníkům, stánkařům a návštěvníkům, bez nichž by trhy neměly svou atmosféru. Přejeme, aby se podařilo uskutečnit plánované termíny a aby se i nadále dařilo propojovat lidi napříč městem.
