Jiří Jílek – z deníků

V deníkových vzpomínkách ze začátku 70. let se sochař Jiří Jílek vracel do časů dětství a mládí. Nezapomněl ani na své působení v Kostelci nad Černými lesy.

Po absolvování jazykové školy v Praze jsem se ocitl v nebezpečí, že budu odvelen všemohoucím, Němci „řízeným pracovním úřadem“, do Německa. Začal jsem tedy pátrat po nějakém zaměstnání, které by tuto hrozbu oddálilo. Pomohla mi náhoda. Nějaká pa­ní, která bydlela v témže domě jako my, přišla s tím, že v Kostelci nad Černými lesy je hrnčírna a keramická dílna a přijímají tam do práce. Hned na druhý den jsem odjel do Kostelce a zamířil k firmě Vondráček. Mladý šéf mě uvedl do dílny, abych se seznámil s prostředím. Mé seznamování trvalo jen pár minut, byl jsem hned doma, ačkoliv jsem neměl ani ponětí o hrnčířském a keramickém řemesle a do té doby nesáhl na hlínu. Nikoho jsem se neptal, vzal jsem nějaký velký, ještě nevypálený a vlhký talíř a namodeloval na něj dekorativní reliéf – znamení raka ověnčeného listovím. – Okamžité jsem se tím etabloval na výtvarníka, mladý šéf, s nímž jsem si vzápětí tykal, mi nechal úplnou volnost.

Dělal jsem nadále, co jsem chtěl a dostával jsem za to plat. – Nic krásnějšího mě nemohlo potkat. Dělal jsem zboží všeho druhu – hlavně jsem pokrýval točené nádoby reliéfem a velké džbány, jejichž tvar jsem také určoval, pomalovával engobami i keramic­kými barvami. Úroveň měla tato intenzívní činnost asi problematickou, ale muselo to jít na odbyt, ji­náč by mě neplatili.

Brzy jsem přešel k volné plas­tice a tak udělal svoji první sochu. Figuru pastýře s holí, ratolestmi v ruce a nazval ji Juda Tadeáš.

Nezůstala zachována, protože jsem neznal techniku odlévání a i dřevěné lešení sošky bylo narychlo zpackané a potrhalo hlínu, když jsem ji nechal uschnout. Další sochou byla Sedící madona s děckem. Tu již bylo možno vypálit, ale zkazil jsem glazury. Hlína mi učarovala a brzy jsem si dopravil hlínu domů a pokusil se vymodelovat maminčinu hlavu. Kreslíval jsem ji před tím mockrát, ale podobu jsem zachytit nedovedl, a nadchlo mě, když jsem v hlíně podobu napoprvně trefil.

Jak jsem maminku viděl? Velmi starou a usouženou, to již byla nemocná, hu­bená a bolestiplná. Portrét, který jsem intuitivně vymodeloval, zdůraznil právě tyto rysy. – Hlavu jsem pak nechal vypálit a později odnesl do Akademie v Praze, když jsem tam dělal zkoušku. – Někdo ji tam ukradl. – Maminčinu hlavu jsem pak dělal ještě dvakrát, už jako posluchač AVU. – Obě jsem zničil a zůstal mi jen obraz, který se mí už po studiích podařilo věrohodně namalovat. Teď mi visí v dílně nade dveřmi. Maminka byla také duchovním modelem dřevěné sochy, kterou jsem dělal jako jednu z prvních svých prací v Sobotíně.

Nebýt té kostelecké hrnčírny, nikdy bych se nestal sochařem a asi ani malířem, protože to, čeho jsem se domaloval, nestálo a nestojí ani za fajfku tabáku. Do Kostelce jsem jezdil autobusem, ale protože mi často ujel, chodil jsem těch 12 nebo 15 km (do Českého Brodu) pěšky, ať již lesem nebo po silnici. Poslední má práce, kterou jsem nedokončil, protože jsem neunikl osudu ostatních mladých lidí a musel jsem odjet do Německa, byla velikánská váza, kterou jsem začal pokrývat reliéfem, takovými EN, tam v roklině nad šutry.

Jedním z moti­vů, který mě pronásledoval, byla kráva a tele. Tato zvířata, která jsem intimně poznal u sedláka, měla pro mne symbolický význam, měl jsem je rád tak, jak někdo má rád psa nebo kočku. Pomáhal jsem při tele­ní krav a telátko, sotva na nohách stojící a božství březí krávy má pro mne dodnes hluboký obsah – obé mě provází dodnes, ale je mimo mé síly vyjád­řit to, co bych chtěl, je to úkol obsahově monumentální a nezvládám ho. Další motiv, který jsem v Kostelci poprvé zkusil, bylo dojení. Vídal jsem dojit mladou panímámu Břečkovou, viděl jsem vlaš­tovčí hnízdo v klenbě chléva a tento pastorální obřad se mi zdál součástí věčnosti.

Měl jsem tehdy velmi iluzorní představy, musil jsem být velmi hloupý, když jsem nepředpokládal, že duch venkova a jeho poezie za pár let se stane něčím anachronickým a zcela nesrozumitelným, že bude smazán rozdíl mezi městem a venkovem, že důvěrný vztah lidí a přírody bude devalvován, a že i tak živoucí a krásné stvoření jako je kráva, se stane výrobním prostředkem a surovinou, která bude mít pouze své inventární číslo a ne lidské jméno, jímž od věků se krávy křtily. Připustíme, že dnešní školený traktorista je osvícenější, než pacholek u sedláka, jímž jsem se cítil já. Pochybuji ale, že by laskal svůj perfektní stroj, jako laskával kočí svého koně. Panímáma Břečková sedící pod svou krávou s hrotkem v klíně. Vlaštovčí hnízdo v klenbě chléva. Šla se mne dlouho a dlouho.

(…)

Ta kostelecká hrnčírna, dobrovolná služba u sedláka a roky na Akademii mi vlastně daly všechno, čeho jsem si mohl přát, včetně uspokojené ješitnosti. Na Akademii mě obšťastňovali prestižními cenami a v Kostelci jsem byl opěvován verši, které. mi zprostředkovaně podstrčila jakási Věra Pokorná. Patřila k osazenstvu dílny a něco dělala v kanceláři. V úzkém okruhu Kostelce byla známá jako básnířka.

(…)

Jedno z mála vročení, které mohu uvést, rok 1944 a měsíc červen. Musím odjet do reichu – totálně na­sazen – jak se tomu tehdy říkávalo. – V kostelecké hrnčírně opouštím velikou vázu a nechávám nedodělán reliéf, který jsem na ni modeloval, na zpáteční cestě se stavím u sedláka v Chotýši, kterému jsem nesl z Kostelce nějaké talíře, o které mé požádal

(…)

S kosteleckou hrnčírnou jsem udržoval dlouho spojení i po válce. To už jsem si tam chodil přivydělá­vat retušováním bust Beneše, Gottwalda a Masaryka i Stalina. Teprve v roce 1948 jsem ztratil definitiv­ně spojení, když mladý šéf toho podniku emigroval do Austrálie.

O mladém kosteleckém šéfovi – Jaroslavu Janu Vondráčkovi (1920-2008) – někdy příště.