Zkouška

Při psaní vzpomínek na Jiřího Hůlu (* 7. 6. 1944 – Praha, † 23. 9. 2022) jsem narazil na dva články ze čtrnáctideníku Černokostelecko vydané v době, kdy krátce po sametové revoluci působil v Kostelci nad Černými lesy jako radní. Vzpomínáte si na tu neopakovatelnou dobu, kdy mnozí lidé vstupovali do politiky s čistými úmysly a touhou věci měnit k lepšímu? Jiří Hůla se ale nezměnil a zajímal se o své město do poslední chvíle, i když už dávno nepůsobil v politice. Při každém setkání se mě nesměle ptal, jestli už někdo z radnice zareagoval na jeho fotografické objevy černokosteleckých Kostlivců, a já jsem ho vždycky musel zklamat. Jeho články tu však zůstávají a Kosteláci, kteří chtějí a mohou věci měnit k lepšímu, jistě také. Přinášíme oba články z roku 1991 v přepisu i v původní podobě. Posuďte sami, co se z 31 let starých snů stalo realitou.

6. ledna uspořádal Městský úřad v Kostelci nad Černými lesy Zimní výlet. Městská galerie a muzeum Kostelecké keramiky vytiskly pozvánky, pozvání se opakovaně vysílalo v městském rozhlase, na zasedání rady města rozšířeném na všech 21 členů obecního zastupitelstva jsem navrhl, že by nebylo od věci podívat se zblízka na některé problémy Kostelce, že vidím Zimní výlet jako vhodnou příležitost k seznámení s dalšími ekologickými problémy, že ho chápu jako neformální, výjezdní či vycházkovou a současně pracovní akci. Přítomní zastupitelé návrh mlčky a bez připomínek odsouhlasili, Opakuji, že Zimní výlet nepořádalo městské Občanské fórum, ale městský úřad.

Počasí bylo skvělé, spíš jarní než tříkrálové, na náměstí se nás sešlo asi padesát – dvacet mohlo být dětí, zbytek tvořili dospěli, většinou přespolní návštěvníci, Kteří se o akci dozvěděli převážně z článků uveřejněných v novinách. Obecní zastupitelstvo bylo zastoupené (všichni jsme dostali navíc osobní pozvánku) 5 (slovy pěti) členy. I Když mnozí nepřítomní jistě měli pádný důvod K neúčasti – pracovní povinnosti, rodinné starosti, služební cesty a rekreační pobyty, choroby či nájezdy příbuzných – očividný nezájem nejvyššího orgánu správy města mě překvapil. Jak dlouhá doba uplynula od místních voleb, kdy nám všem bylo všechno jasné, kdy jsme na předvolebních schůzích pronášeli plamenné VÝZVY a ve volebních programech slibovali možné i nemožné. Proto nás přeci voliči volili, Voliti je dnes opět odvozeno od slova vůle, ne už od slova vůl. Voli-či jsme byli déle než čtyřicet let. Před krátkým časem jsme si svobodnou volbou mezi několika možnostmi vybrali své zástupce. Občany zvolené do obecního zastupitelstva nikdo kandidovat nenutil, rozhodli se zcela dobrovolně a po zralé úvaze, s úmyslem vzít na sebe Kus nelehké práce i zodpovědnosti, co nejvíce prospět k rozvoji města.

Voliči mají právo obracet se na členy obecního zastupitelstva, žádat po nich vysvětlení, chtít pomoc a čisté účty. To, jak bude město pracovat a prosperovat, není pouhý součet povahových vlastností jednotlivých členů obecního zastupitelstva, či rady, je to i výsledek soustavného tlaku, důvěry či nedůvěry všech.

Nebuďte lhostejní a choďte za svými zastupiteli, pokud se vám cokoli ve městě nelíbí. Nevolili jste je pro nové polobotky či krásnou kravatu, svou důvěru jste jim dali proto, aby vás zastupovali. Nic není v dnešní době nebezpečnější než lhostejnost a malomocná liknavost. Přístup obecního zastupitelstva k akci, kterou samo organizovalo, mě zatím příliš nepotěšil.

Občas se dozvím, co dělám špatně, Podle řečí, které se mi sem tam donesou, všechno. O poslední chybě jsem se dozvěděl nedávno, nemám kladný program. Všechno jen kritizuji, bezdůvodně napadám, znevažuji úsilí a práci druhých. Nelíbí se mi černé skládky, nečistěné splašky, nezametené ulice a nevyhrabané náměstí, neuklizené zbytky plakátů z předvolebních kampaní, necitlivé zásahy do městské architektury, však víte, jak to je, nemá cenu se k tomu vracet.

Přesto mám, odpusťte, i jednu bílou vlastnost, Večer, když nemohu usnout, si představuji Kostelec nad Černými lesy jaký jednou bude, jako příkladné, přímo čítankové město.

Opravené budovy, upravená prostranství, vše krásně barevně ladí, krásný je celek i každý detail, je to Jako Legoland, pastva pro oči a balzám na nervy. Do středu města už nesmí auťáky, stará zástavba, vymezená už před časem jako městská chráněná oblast, je plná soukromých obchodů, obchůdků a služeb – oáza klidu a spokojenosti. Před hotelem Zelený dům a ještě asi na dvou místech na náměstí Smiřických se každé léto objeví zahrádky. Tady se už odpoledne sesednou Kosteláci i lidé zvenku. Přijeli se k nám potěšit, pobavit, odpočinout si, zařídit, co je potřeba, je zde na co si vzpomenout.

Skvělé Černokostelecké pivo, chvalně známý kostelecký chleba, rohlíky a housky, plnotučné i obyčejné mléko ve skleněných lahvích, jogurty, máslo a smetana, tvrdé a zrající sýry, Klobásy, šunka a tlačenka, drůbež, telecí i vepřové, Ceny jsou nižší než jinde, prodavači přívětiví, široko daleko se lépe nenakupuje. Do Kostelce se opět jezdí pro Keramické hrnky, sádláky, bábovky a džbánky, kostelecká keramika už není nostalgické spojení dvou slov, opět to je pojem. Na trhu jsou pletené KOŠÍKY a do nich ovoce a zelenina, čerstvá vajíčka.

Kosteláci jsou, až na malé výjimky zaměstnaní tady, doma. Pracovních příležitostí je až až. Dětská ozdravovna, základní škola, lesnická fakulta, několik penziónů (dva jsou pro důchodce), pivovar, mlékárna, pekárny, jatka, řeznictví, hotely a hotýlky, nákupní středisko, motorest, obchody a krámy, sady, znovuobnovené hrnčírny, rybníky, pole, chovné farmy, zahradnictví a zelinářství, truhlářství a výroba nábytku, pila, tiskárna, čalounictví, čistírna, prádelna, opravy všeho druhu, instalatéři, pumpaři, autodopravci a automechanici, elektrikáři, švadleny, ševci, malíři pokojů, pokrývači a zedníci.

Na náměstí zalitém sluncem si hrají děti ( autobusové nádraží je pět minut odtud), na lavičkách odpočívají mladí i staří, vyhřívá se zde dospívající mládež i důchodci. Klid, ticho, prořezané stromy vyrůstající z mozaikové dlažby, velké dlážděné prostranství pro dětské hry, sochařská sympozia, keramické, výroční a týdenní trhy, francouzský park před kostelem, sbírka cenných dřevin za ním. Na sobotní a nedělní promenádní koncerty se sjíždějí posluchači z celého kraje, okolí města je čisté, kromě černých lesů je Kostelec lemovaný ovocnými sady – třešně, švestky, jablka. V potocích se k radosti nejmenších prohánějí rybky, lezou tam raci. Rybníky, koupaliště. Upravené cesty, ideální trasy na dlouhé procházky,

Vyjížďky na kolech čí koních. Kostelecké vzdušné lázně vracejí zdraví desetitisícům, Přitom pořád máme co dělat, další plány, Žijeme naplno.

Raději v nejlepším přestat, Nerad bych byl, kromě toho, že postrádám pozitivní program, prohlášen ještě za blázna.

FOTO: Miroslav Urban

V roce 1976 začali Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer vytvářet glazované a malované objekty. Keramická díla podepisovali společným jménem – jako by šlo o pouhou dílenskou práci a ne o umělecká díla – Kostelec. Jan – J. E. Kostelec, Eva – E. J. Kostelec. Eva Švankmajerová se v Kostelci nad Černými lesy narodila.

V roce 1990 o keramických objektech Jana Švankmajera (a vlastně i o svých) napsala: „Svůj vzdor jsi obtiskl, vylil, vyplival, oschl, slepil, osklovatěl (nemocničně) a VYPÁLIL (jako obec…), mezi tím vlastně omaloval barvami. Mě to zase netrápí. M n. Tu hlínu pros za odpuštění, žes JÍ vtiskl ten trvalý tvar natvrdo. Nebojíš se zápasit s věčností? Teď je vždycky. Jak je snadné nadechnout se, či oblafnout je pro toho, kdo patlá! (Hlínu.) Vždy je to činnost vícenásobná, nezříká se vody, prachu či ohně, ač to není žádné konkrétní a hlasité bláznění. V hlavách máte cokoliv. Některé ty projevy se ovšem odpustit nedají. Keramické předměty jsou skulpturami, které vzbuzují účast, hněv, něhu a můžeme s nimi nakládat nešetrně a dokonce je i užívat…“

V deníku Venkov vyšel 19. ledna 1919 článek Zrádce. Básník, spisovatel a novinář Jaroslav Kolman Cassius v něm píše o Jaroslavu Haškovi.

„Ulice stávaly se čím dále hlučnější, kolem volebních kanceláří rostly černající se masy lidí, snesl se soumrak a zahořela první světla. V Korunní třídě, jedné z hlavních tepen vinohradských, osvětlila se vitrína nárožní hospůdky U Zvěřinů a za ní objevil se plakát s bizarním nápisem: Občané, odevzdejte svůj hlas Jaroslavu Haškovi, kandidátu Strany mírného pokroku v mezích zákona. Do ulice, rozbouřené volební agitací, stranickými vášněmi, hlasy a sliby volebními, do celého toho navrch načechraného a uvnitř shnilého života politického předválečné Prahy, šklebil se tento sarkastický vtip na kompromisy bezmocného radikalismu.

(…) Přišla bouře a všechny utopie staly se skutečností. Také mnoho těch, kterými Hašek bavil v hospodách své hosty. Překotily se trůny, z císařů stali se nepohodlní soukromníci, z nuzáků boháči, z proletářů ministři a z českého spisovatele-humoristy, kandidáta Strany mírného pokroku v mezích zákona – zrádce.

(…) Celé, dříve tak pořádkumilovné lidstvo, rozsápalo se jako opilé. Haškovy „nemožnosti“, které byla jeho jedinou pevnou půdou, uklouzly mu pod nohama. Ocitl se v Rusku uprostřed skutečné revoluční armády české, v sousedství skutečné revoluční armády komunistické.
Který svět byl nemožnější, nestvůrnější? Autor „Ubohého vojáka Švejka“ prožíval i v řadách legionářských nejen vlastní život, ale i boj vlasti za svobodu jako grotesku. Hašek stal se zrádcem, zvolil bolševictví a byl ubit v povolžské krčmě opilými námořníky-bolševiky.“

Cassiův článek četl Jaroslav Hašek krátce po svém příjezdu z Ruska, do Prahy dorazil 19. prosince 1920. Humorná povídka Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu vyšla v Tribuně o tři týdny později:

Když konečně jsme se posadili na náhrobní kámen, kryjící prach posledních měšťanů Bonepiani, vzal jsem autora svého nekrologu jemně za ruce a rozhovořil jsem se tichým hlasem:

„Drahý příteli! Ve střední škole učili nás páni profesoři krásnému, šlechetnému heslu O mrtvých nic než dobře, vy však jste se snažil o mně, mrtvém, psát co nejšpatněji. Kdybych já byl psal o sobě nekrolog, napsal bych, že žádné úmrtí nezanechalo takový smutný dojem jako smrt pana toho a toho. Psal bych, že nejkrásnější ctností zemřelého pana spisovatele byla účinná láska k dobru, ke všemu, co jest svatého čistým du­ším. Ale vy jste napsal o mé smrti, že zemřel lump a komediant. Ne­plačte! Jsou okamžiky, kdy srdce překypuje touhou napsat o mrtvých nejhezčí momenty z jejich života, ale vy jste psal o tom, že nebožtík byl alkoholikem.“

Celou povídku najdete v knize Jaroslav Hašek: Vesele o novinách a novinářích, Nakladatelství Novinář, Praha 1983, ilustrace Jiří Slíva

Ilustrace Jiří Slíva

Blíží se volby, a jak se z Cassiova článku zdá, v politice se toho za sto let příliš nezměnilo – volební agitace, stranické vášně, předvolební hlasy a sliby.

Jaroslav Kolman Cassius (1883-1951) je méně známou kosteleckou osobností. Část dětství prožil na velkostatku v Kostelci. Některé básně ze sbírek Ovčín a Lyrická dramata jsou inspirované pobytem v našem městě.

Malíř Jaroslav Rezek se narodil v roce 1937 v Praze, dětství a mládí prožil na Vyžlovce, na základní školu chodil v Kostelci nad Černými lesy. V letech 1952 – 1956 vystudoval Výtvarnou školu v ateliéru profesora Vlastimila Rady. Malířovu tvorbu ovlivnila krajina Kouřimska a Černokostelecka, pohled do roviny otevírající se za staroslavnou Kouřimí, výhled ze svahu za vsí Bulánka.

Země viděná z výšky, je tady do široka rozevřená, těžká a tvárná, místní kámen, červený nučický pískovec, má barvu masa a byl použit v řadě staveb v širokém okolí, v sázavském klášteře, v kouřimském kostele sv. Štěpána nebo na kosteleckém zámku. V zámecké kapli sv. Vojtěcha malíř v 80. letech restauroval společně s Pavlem Blatným, Vladimírem Jarcovjákem a Zdeňkem Prokopem renesanční nástěnné malby.

Námětem Rezkových obrazů je krajina a ženské tělo, krajina-žena, krajina-matka, malířským východiskem dokonale propracovaná malba. Po plošných krajinách a figurálních kompozicích začal obrazovou plochu připravovat vlepováním drobných předmětů, většinou z umělé hmoty. Malbu na asamblážovaný podklad neustále předělával, na obraze pracoval dlouho, často roky. Koncem 70. let se dostal do lidské i umělecké izolace. Aby vyřešil existenční starosti, začal restaurovat, na malování měl stále méně energie i času. Začátkem roku 1990 se malířův psychický stav zhoršil natolik, že 19. června ve věku pouhých 53 let dobrovolně odešel.

Výstava obrazu Jaroslav Rezka je v pražské Galerii Litera otevřená do konce června. Prohlídka možná po telefonické dohodě – tel. 602323316.

V deníkových vzpomínkách ze začátku 70. let se sochař Jiří Jílek vracel do časů dětství a mládí. Nezapomněl ani na své působení v Kostelci nad Černými lesy.

Po absolvování jazykové školy v Praze jsem se ocitl v nebezpečí, že budu odvelen všemohoucím, Němci „řízeným pracovním úřadem“, do Německa. Začal jsem tedy pátrat po nějakém zaměstnání, které by tuto hrozbu oddálilo. Pomohla mi náhoda. Nějaká pa­ní, která bydlela v témže domě jako my, přišla s tím, že v Kostelci nad Černými lesy je hrnčírna a keramická dílna a přijímají tam do práce. Hned na druhý den jsem odjel do Kostelce a zamířil k firmě Vondráček. Mladý šéf mě uvedl do dílny, abych se seznámil s prostředím. Mé seznamování trvalo jen pár minut, byl jsem hned doma, ačkoliv jsem neměl ani ponětí o hrnčířském a keramickém řemesle a do té doby nesáhl na hlínu. Nikoho jsem se neptal, vzal jsem nějaký velký, ještě nevypálený a vlhký talíř a namodeloval na něj dekorativní reliéf – znamení raka ověnčeného listovím. – Okamžité jsem se tím etabloval na výtvarníka, mladý šéf, s nímž jsem si vzápětí tykal, mi nechal úplnou volnost.

Dělal jsem nadále, co jsem chtěl a dostával jsem za to plat. – Nic krásnějšího mě nemohlo potkat. Dělal jsem zboží všeho druhu – hlavně jsem pokrýval točené nádoby reliéfem a velké džbány, jejichž tvar jsem také určoval, pomalovával engobami i keramic­kými barvami. Úroveň měla tato intenzívní činnost asi problematickou, ale muselo to jít na odbyt, ji­náč by mě neplatili.

Brzy jsem přešel k volné plas­tice a tak udělal svoji první sochu. Figuru pastýře s holí, ratolestmi v ruce a nazval ji Juda Tadeáš.

Nezůstala zachována, protože jsem neznal techniku odlévání a i dřevěné lešení sošky bylo narychlo zpackané a potrhalo hlínu, když jsem ji nechal uschnout. Další sochou byla Sedící madona s děckem. Tu již bylo možno vypálit, ale zkazil jsem glazury. Hlína mi učarovala a brzy jsem si dopravil hlínu domů a pokusil se vymodelovat maminčinu hlavu. Kreslíval jsem ji před tím mockrát, ale podobu jsem zachytit nedovedl, a nadchlo mě, když jsem v hlíně podobu napoprvně trefil.

Jak jsem maminku viděl? Velmi starou a usouženou, to již byla nemocná, hu­bená a bolestiplná. Portrét, který jsem intuitivně vymodeloval, zdůraznil právě tyto rysy. – Hlavu jsem pak nechal vypálit a později odnesl do Akademie v Praze, když jsem tam dělal zkoušku. – Někdo ji tam ukradl. – Maminčinu hlavu jsem pak dělal ještě dvakrát, už jako posluchač AVU. – Obě jsem zničil a zůstal mi jen obraz, který se mí už po studiích podařilo věrohodně namalovat. Teď mi visí v dílně nade dveřmi. Maminka byla také duchovním modelem dřevěné sochy, kterou jsem dělal jako jednu z prvních svých prací v Sobotíně.

Nebýt té kostelecké hrnčírny, nikdy bych se nestal sochařem a asi ani malířem, protože to, čeho jsem se domaloval, nestálo a nestojí ani za fajfku tabáku. Do Kostelce jsem jezdil autobusem, ale protože mi často ujel, chodil jsem těch 12 nebo 15 km (do Českého Brodu) pěšky, ať již lesem nebo po silnici. Poslední má práce, kterou jsem nedokončil, protože jsem neunikl osudu ostatních mladých lidí a musel jsem odjet do Německa, byla velikánská váza, kterou jsem začal pokrývat reliéfem, takovými EN, tam v roklině nad šutry.

Jedním z moti­vů, který mě pronásledoval, byla kráva a tele. Tato zvířata, která jsem intimně poznal u sedláka, měla pro mne symbolický význam, měl jsem je rád tak, jak někdo má rád psa nebo kočku. Pomáhal jsem při tele­ní krav a telátko, sotva na nohách stojící a božství březí krávy má pro mne dodnes hluboký obsah – obé mě provází dodnes, ale je mimo mé síly vyjád­řit to, co bych chtěl, je to úkol obsahově monumentální a nezvládám ho. Další motiv, který jsem v Kostelci poprvé zkusil, bylo dojení. Vídal jsem dojit mladou panímámu Břečkovou, viděl jsem vlaš­tovčí hnízdo v klenbě chléva a tento pastorální obřad se mi zdál součástí věčnosti.

Měl jsem tehdy velmi iluzorní představy, musil jsem být velmi hloupý, když jsem nepředpokládal, že duch venkova a jeho poezie za pár let se stane něčím anachronickým a zcela nesrozumitelným, že bude smazán rozdíl mezi městem a venkovem, že důvěrný vztah lidí a přírody bude devalvován, a že i tak živoucí a krásné stvoření jako je kráva, se stane výrobním prostředkem a surovinou, která bude mít pouze své inventární číslo a ne lidské jméno, jímž od věků se krávy křtily. Připustíme, že dnešní školený traktorista je osvícenější, než pacholek u sedláka, jímž jsem se cítil já. Pochybuji ale, že by laskal svůj perfektní stroj, jako laskával kočí svého koně. Panímáma Břečková sedící pod svou krávou s hrotkem v klíně. Vlaštovčí hnízdo v klenbě chléva. Šla se mne dlouho a dlouho.

(…)

Ta kostelecká hrnčírna, dobrovolná služba u sedláka a roky na Akademii mi vlastně daly všechno, čeho jsem si mohl přát, včetně uspokojené ješitnosti. Na Akademii mě obšťastňovali prestižními cenami a v Kostelci jsem byl opěvován verši, které. mi zprostředkovaně podstrčila jakási Věra Pokorná. Patřila k osazenstvu dílny a něco dělala v kanceláři. V úzkém okruhu Kostelce byla známá jako básnířka.

(…)

Jedno z mála vročení, které mohu uvést, rok 1944 a měsíc červen. Musím odjet do reichu – totálně na­sazen – jak se tomu tehdy říkávalo. – V kostelecké hrnčírně opouštím velikou vázu a nechávám nedodělán reliéf, který jsem na ni modeloval, na zpáteční cestě se stavím u sedláka v Chotýši, kterému jsem nesl z Kostelce nějaké talíře, o které mé požádal

(…)

S kosteleckou hrnčírnou jsem udržoval dlouho spojení i po válce. To už jsem si tam chodil přivydělá­vat retušováním bust Beneše, Gottwalda a Masaryka i Stalina. Teprve v roce 1948 jsem ztratil definitiv­ně spojení, když mladý šéf toho podniku emigroval do Austrálie.

O mladém kosteleckém šéfovi – Jaroslavu Janu Vondráčkovi (1920-2008) – někdy příště.

Seriál o osobnostech, jejichž osudy souvisí s městem Kostelec nad Černými lesy. Dnes poprvé představujeme život a dílo výtvarníka Jiřího Jílka.

Narodil se 4. ledna 1925 v Praze. V čase studia na Reálném gymnáziu v Českém Brodě (1936-1942, školu nedokončil) vznikly první (pozdě­ji zničené) texty a dochované dopisy příteli. V letech 1945 – 1950 absolvoval v ateliéru profesora Jana Laudy pražskou Akademii výtvarných umění.

Když chtěl po dokončení školy odejít z Prahy, požádal – podle legendy – přítele, aby na mapě ukázal na nějaké místo. Volba padla na Sobotín v podhůří Jeseníků, kde se Jiří Jílek usadil, pro­žil zbytek života a 14. června 1981 zemřel.

V Sobotíně žil ve značné izolaci, inspiroval se literaturou a filozofií, obyčejnými věcmi. Bě­hem času, střídáním ročních období, promě­nami světla, sochařskými materiály – povahou dřeva, kamene, kovu a hlíny. Věřil v očistnou moc práce, v nutnost námahy a boje. Na smrt nemocný nalézal vyrovnání v antickém ideálu, v souladu duše a těla, jedince a společnosti, člověka a přírody.

Prožil dva těžké životní zlomy – v polovině 60. let si plně uvědomil, jak neodvratně je nemocen (Bechtěrevova choroba mu zne­možnila mnohé práce realizovat), v roce 1968 ho zasáhla sovětská okupace. Vytvořil řadu temných plastik – Pieta, Břemeno, Rekviem, Cháron, Plamen, Asrael, Diogenes, ve kterých osobní bolest splývá s neštěstím národa.

Výběr z Jílkových básní, úvah a dopisů Stýs­kání mé je vývěr vod vydalo v roce 1999 br­něnské nakladatelství Host.

„Ve své práci neusiluji o žádný nadosobní cíl, nechci sloužit žádné ideologii, nechci ani vyjadřovat pocit doby, nejsem toho prostě práv. Co bych chtěl: Zaujme-li někoho někte­rá z mých soch, byl bych rád, a byl bych spo­kojen, kdyby mu byla tím, čím je trochu čisté vody žíznivému nebo stín stromu unavenému chodci.“

V polovině 40. let vytvořil Jiří Jílek v hrnčířské dílně Ja­roslava Vondráčka v Kostelci nad Černými lesy pozoruhodný soubor autorské keramiky – vázy, mísy, talíře, hrnky a džbány zdobené jistou mal­bou štětcem a vysokým reliéfem. Jílkovy vzpomínky na působení v Kostelci příště.

V historii slavných osobností Kostelce nad Černými lesy se objevují tři Karlové Vaňkové.

Karel Vaněk (1866 – 1924) byl politik, překladatel, čestný občan města Brna

Narodil se 23. ledna 1866 v Kostelci nad Černými lesy, v domě č. p. 266 v Lipanské ulici. Začínal jako truhlářský dělník, politicky se angažoval už za Rakouska-Uherska.

Od roku 1901 pracoval v Praze coby ústřední tajemník Československé sociálně demokratické strany dělnické, jako předseda Dělnické akademie (1901-1904) patřil v roce 1902 mezi hlavní organizátory pražské Dělnické výstavy. Kolem roku 1903 přesídlil do Brna, kde se brzy stal význačnou osobností sociálně demokratického hnutí.

Od roku 1906 byl poslancem Moravského zemského sněmu, v letech 1911-1918 Říšské rady. V době 1. světové války se stal stoupenec Šmeralova prorakouského aktivismu, v roce 1917 se s ním rozešel.

Po vzniku Československa zasedal v Revolučním národním shromáždění, v únoru 1919 se stal ředitelem brněnské Všeobecné úrazové pojišťovny. Po volbách, ve kterých zvítězili sociální demokraté, byl prvním českým starostou města Brna. Volby byly sice brzy zrušeny, město přechodnou dobu řídil vládní komisař, nové volby v únoru 1920 Karla Vaňka ve funkci brněnského starosty opět potvrdily. V prosinci stejného roku, v souvislosti s dělnickými nepokoji v Brně a v blízkém okolí, z funkce starosty odstoupil.

Začátkem 90. let se stále více sbližoval s levicovým křídlem sociální demokracie, v roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa. Zemřel v 24. února 1924 na srdeční mrtvici. Předcházející večer se ještě zúčastnil zasedání správní rady Ústředního dělnického konzumního spolku Včela.

„Již italský státník Macchiavelli praví, že svoboda nemožna jest tam, kde žije mnoho lidí z práce jiných bez práce své vlastní, a svoboda i v naší republice nebude možna, dokud zde budeme mít množství trubců vedle společenských včel.“

Karel Vaněk z proslovu v Revolučním národním shromáždění v roce 1919

První dva Vaňkové se v Kostelci nad Černými lesy narodili. Politik Karel Vaněk 28. ledna 1866, spisovatel Karel Vaněk 28. března 1887. Zkušební pilot Karel Vaněk (1906-1951) poblíž Kostelce 12. listopadu 1951 zahynul společně s technikem Božetěchem Dubovým.

Při zkušebním letu jediného prototypu letounu Avia XLE-110 praskla kliková hřídel motoru M-445/V-12. Karel Vaněk se pokusil o nouzové přistání, přeletět Maliňák ale už nedokázal, letoun narazil na kraji lesa do stromů, rozbil se na kousky, začal hořet, v troskách oba letci zemřeli.

Leteckou havárii připomíná památník na místě neštěstí, žulový kámen s reliéfem Ikara a s tabulkou přibližující dobové souvislosti.

Tragická událost přispěla k zastavení dalších konstrukčních prací na vývoji českého cvičného letounu LE-110. Na jaře 1952 byl ze Sovětského svazu dodán vzorový kus v té době již zastaralého Jakovleva Jak-11, který se následně začal v Kunovicích v ruské licenci vyrábět.

Součástí informačního textu je vyobrazení letadla a fotografie Božetěcha Dubového. Božetěch Dubový (1919–1951) je pohřbený v Náklu u Olomouce.

Letadlo letec jedno jsou,
jediným žijí životem,
jedinou smrtí zahynou.

Pomník najdete na kraji Maliňáku, kousek od odbočky na Prusice.

Vede k němu lesní cesta, ale tou se nedávejte, slouží jako skládka. Lepší je vyšlapaná cestička. Poznáte ji snadno, začíná přímo proti pohozené autosedačce.

Keramickou dílnu, ve které za války pracoval sochař Jiří Jílek, postavil Jaroslav Vondráček ml. v roce 1943 za hrnčírnou svého otce na Pražské ulici č. p. 357. O rok dříve získal živnostenský list nejen na výrobu běžného hrnčířského zboží, ale i umělecké keramiky. Studenti uměleckých školy mohli v jeho dílně vykonávat povinnou školní praxi, začínající umělci svobodně realizovat své nápady. Jedním z nich byl i sochař, keramik a pedagog Pravoslav Rada (1923-2011).

„Já jsem se ke keramice dostal náhodou. Jakožto železnobrodský rodák jsem se stále setkával se sklem. Automaticky se rozumělo, že budu studovat na místní sklářské škole. Přítel mého otce z Umělecké besedy, sochař Lidický však doporučil, abych raději zkusil sochařsko-kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší. Po jejím absolvování jsem nastoupil na tehdy ještě střední Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k profesoru Laudovi.

S vlastní rozmanitou keramickou prací jsem se pak seznámil na povinné prázdninové praxi v dílně pana Jaroslava Vondráčka v Kostelci nad Černými lesy. Keramika mne tehdy zaujala natolik, že i když profesor Lauda s částí svých žáků přešel na znovu otevřenou Akademii výtvarných umění, já jsem dostudoval na Umprum.

Většina děl, které Pravoslav Rada vytvořil pro architekturu se bohužel nezachovala. – „Buď je zničili vandalové, nebo byly nedostatečně udržované a utrpěly počasím, či byly odstraněny při přestavbách objektů, pro něž byla jakou součást architektonického řešení vytvořeny.“

Novinář a publicista Jaroslav Kmenta navštívil Kostelec nad Černými lesy. Na diskusi s místními občany o své novinářské práci projevil živý zájem o dění ve městě, neboť sám pochází z nedalekého Nymburka. Zavzpomínal i na své novinářské začátky na počátku devadesátých let a konkrétně na událost, která se udála v dubnu roku 1992.

Ve svém domě v Kostelci nad Černými lesy byl tehdy zavražděn Václav Dvořák a později bylo všude uváděno, že se jednalo o jedinou dosud známou vraždu investigativního novináře v České republice. Podle Kmenty však nešlo o novináře, Dvořák pouze předával citlivé informace jiným novinářům z regionálního tisku v Kolíně a asi sám netušil, do jak vysoké hry se zapletl.

Podle výsledků policejního vyšetřování, zveřejněných v roce 2006, za vraždou stál kontroverzní podnikatel a kmotr podsvětí František Mrázek, o jehož tehdejších aktivitách sbíral někdejší živnostník Dvořák informace. Oba působili v tomto regionu a s Mrázkem měl nevyřízené účty.

Dvořáka zastřelil podle detektivů Bohuslav Hájek, jehož služby Mrázkovi zprostředkoval Antonín Běla, další významná postava kriminálního podsvětí. Tím začal komplikovaný vztah těchto dvou mafiánů, který později Jaroslav Kmenta zpracoval ve svých knihách Kmotr Mrázek. Běla později začal Mrázka kvůli sporu o peníze vydírat tím, že se informace o objednateli kostelecké vraždy dostane do rukou policie.

V dubnu 1996 na Antonína Bělu před jeho domem v Úvalech neznámí muži vypálili kolem 40 ran ze samopalu. František Mrázek byl zastřelen o deset let později a teprve v rámci následného vyšetřování se na veřejnost dostaly informace o tom, kdo stál za tou jejich první, černokosteleckou vraždou. Její vykonavatel Hájek později zmizel beze stopy a pravděpodobně byl jako nepohodlný svědek také odstraněn. Žádná z postav tohoto příběhu už tedy nemůže vypovídat. Jaroslava Kmentu zajímaly i vzpomínky pamětníků a pozadí vztahu Dvořáka s Mrázkem. Mrázkova vražda není dodnes objasněna.

Foto: Libor Kozák

Další zdroje: Polosvět světských

Výtvarník Miroslav Koval zemřel 15. června 2022.

Narodil se 26. listopadu 1944 jako druhorozený syn Marie a Josefa Katzerových v Havlíčkově Brodě. Kovalův otec se po válce rozhodl přijmout nové česky znějící příjmení Koval. Od začátku roku 1947 byl soudcem krajského soudu v Ústí nad Labem, rodina se proto už v roce 1946 stěhovala z Humpolce do Litoměřic, ale po únoru 1948 byl nucen pracovat jako horník. Matka se aktivně zapojila do plánu duchovní obnovy litoměřické diecéze biskupa Štěpána Trochty, připravovala duchovní cvičení (exercicie). Matku Marii v roce 1952 odsoudili v zinscenovaném procesu s „vatikánskými špiony“ na 14 let, otec Josef byl o rok později odsouzen k sedmiletému trestu. O opuštěné bratry se nějaký čas starala rodinná známá, krátce i otcův strýc, který je ale brzy poslal do dětského domova. Když byli v roce 1960 rodiče z vězení propuštěni (otec po uplynutí vyměřené doby, matka na amnestii) mohli se sourozenci vrátit domů.

Miroslav Koval sice úspěšně udělal přijímačky na výtvarnou školu, coby syn „třídních nepřátel“ ale na ni nesměl nastoupit. V Lovosicích se vyučil lučebníkem chemických provozů, při zaměstnání laboranta v Kaučuku Kralupy nad Vltavou a ve stáčírně sudů litoměřickém pivovaru složil večerní maturitu. V letech 1965-1971 vystudoval v ateliéru profesora Františka Jiroudka pražskou Akademii výtvarných umění.

Na AVU potkal dceru sochaře Jiřího Jílka, malířku a grafičku Anežku Jílkovou. Od roku 1974 žili společně v Sobotíně v podhůří Jeseníků. Deset let – kromě vlastní tvorby – tady spolupracoval s Anežčiným otcem, po Jílkově smrti pečoval o jeho dílo. Spoluzaložil a od konce roku 1994 vedl šumperskou Galerii Jiřího Jílka, kde stačil uspořádat a katalogy se zasvěcenými texty doprovodit na 350 výstav. Zemřel 15. června 2022.

A co má Miroslav Koval společného s Kostelcem?

Kostelec nad Černými lesy pravidelně navštěvoval. Kromě účastí na výstavách v Galerii H i proto, že tady ve 40. letech v dílně Jaroslava Vondráčka působil jeho tchán.

O sochařovi, malířovi a básníkovi Jiřím Jílkovi více příště.

Stál u zrodu kosteleckých keramických trhů, záchrany barokního špitálu, Galerie H i největšího archivu výtvarného umění v republice.

Ve věku 78 let zemřel výtvarník, vizuální básník, publicista a kurátor Jiří Hůla (7. 6. 1944 – 23. 9. 2022). Narodil se v Praze, ale od dětství žil v Kostelci nad Černými lesy, odkud pocházela jeho rodina. Otec byl mechanikem, maminka švadlenkou, dědeček ředitelem školy a pradědeček starostou Kostelce. Jiří se chtěl stát olympijským vítězem v desetiboji, ale určujícím momentem pro něj byla návštěva vědecké knihovny. „Tam jsem najednou viděl ty knihy, nikdy jsem takový množství neviděl, přišlo mi, že tam je všecko, že je tam ta moudrost.“ V letech 1961 až 1966 absolvoval Univerzitu Palackého v Olomouci. Vybral si obory matematika a tělocvik, což souviselo s jeho celoživotní touhou mít věci správně utříděné.

A projevilo se to i v jeho umělecké tvorbě, která se pohybovala na pomezí poezie, teorie informace a výtvarného umění. Texty a obrazy se pokoušel rozkládat na základní jednotky a znovu skládat v nových souvislostech. Přišel také s řadou nových výtvarných technik. Na přelomu 70. a 80. let se věnoval počítačové grafice. Vše se učil sám, výtvarné umění nestudoval, a snad i to ho po celý život udržovalo v určité pokoře a ochotě podporovat ostatní. „Práci Jiřího Hůly, shodně ve vlastní tvorbě jako ve službě dílu druhých, charakterizuje skromnost, upřednostnění druhého, nelpění na sobě samém, nelpění na jednou dobytém… Pevné zaměření do budoucnosti i pokora před tím, co přinese,“ psalo se u příležitosti jeho 70. narozenin, kdy byl nominován na Cenu Ministerstva kultury za dlouhodobý přínos českému výtvarnému umění.

Od roku 1983 do roku 1988 provozoval se svým bratrem Zdenkem Hůlou ve svém domě v Kostelci nad Černými lesy soukromou nezávislou Galerii H, která měla jedinečný význam v dějinách českého výtvarného umění. Šlo o jedno z mála míst, kde se mohli výtvarníci svobodně setkávat. Uskutečnilo se zde na čtyřicet výstav a akcí. Podmínkou účasti na konfrontačních výstavách bylo dodržení stanoveného tématu, nikoliv příslušnost výtvarníka k establishmentu nebo k disentu. Toto období bylo pro oba bratry i jejich rodiny velmi hektické. „Dům byl tehdy neustále plný lidí, životní prostor každého malý, dneska nechápu, jak jsme to vydrželi, bylo to drsné“, vzpomínal Jiří Hůla po letech.

Pro Jiřího bylo typické, že si ke všemu rád vedl kartotéky a tak postupně vznikl Archiv výtvarného umění. Obsahuje knihy, katalogy, časopisy, pozvánky, plakáty, texty, výstřižky, tiskové zprávy, fotografie, diapozitivy… Od roku 1984, kdy archiv založil, se mu podařilo vytvořit suverénní samostatnou instituci, největší sbírku dokumentů a obsáhlou databázi o výtvarném umění v Česku a na Slovensku. „Unikátní hodnota této sbírky je v množství dat a jejich nevýběrovosti“, říká dnes doc. PhDr. Tomáš Winter, Ph.D., ředitel Ústavu dějin umění AV ČR. V umění často až s odstupem času lze rozpoznat kvalitu a nové směry. Jiří Hůla neměl potřebu jednotlivá díla hodnotit, ale byla v něm silná touha je třídit a dávat do kontextu. Veřejně přístupná internetová verze archivu abART tak dnes obsahuje statisíce jmen a miliony vzájemných odkazů.

Jiří Hůla miloval své město, Kostelec nad Černými lesy. Snad nikdo ho neměl tak prochozené a zdokumentované. Každé odpoledne se vydával na pěší nebo cyklistické výpravy po centru i širokém okolí, všechno si fotil, zapisoval a třídil. Ještě před pádem komunistického režimu se díky němu doslova na poslední chvíli podařilo zabránit přeměně barokního špitálu pod zámkem na parkoviště. Petici podepsalo 1200 lidí. Tyto dramatické momenty zachycuje televizní dokument „Kdo za to může“.

Málokdo ví, že také díky Jiřímu Hůlovi máme dnes v Kostelci keramické dny. V roce 1989 v rámci oslav 500 let výročí povýšení Kostelce na městys inicioval velkou výstavu staré keramiky, vystavenou ve výkladních skříních po celém městě. Součástí akce byly i první Keramické trhy, které se od té doby konají každoročně.

Během revoluce v listopadu 1989 se podepisovaly archy na podporu stávkujících studentů nejprve v jeho domě. Spoluzaložil kostelecké Občanské fórum. Po prvních svobodných volbách na jaře 1990 byl členem rady města. V té době se podílel na obsahu periodik Kostelec a Černokostelecko. V politice vydržel necelá dvě volební období. „Byli jsme naivní, brzy nás převálcovali ti, co v tom uměli chodit,“ říkal. Podařilo se mu prosadit osamostatnění muzea na náměstí Smiřických, které do té doby spadalo pod Regionální muzeum Kolín. Díky němu tu v dalších letech mohli vystavovat špičkoví čeští výtvarníci včetně kostelecké rodačky Evy Švankmajerové.

Spolupracoval na publikacích Osobnosti Podlipanska, Černokostelecký kalendář, Domy a lidé a dalších. Měl rozpracované další náměty o milovaném městě. Podobně jako si nevybíral ve výtvarném umění, i při mapování veřejného prostoru procházel nejen centrum města, ale i jeho okraje a strmé rokle v okolí. Dokumentoval krásná i ošklivá zákoutí. Z poslední cyklistické výpravy za oblíbeným červeným pískovcem se bohužel již domů nevrátil, na stole zůstal notebook s rozepsanými texty. Díky jeho odkazu však dostává každá zvídavá duše nejen v Kostelci nad Černými lesy dostatek indicií pro vlastní pátrání a další a další objevování skrytých souvislostí.

Články Jiřího Hůly

Redakce Kosteláka ztrácí s odchodem Jiřího Hůly nejaktivnějšího přispěvatele a moudrého rádce. Přitom málokdo ze čtenářů tušil, že autorská zkratka jih patřila jemu, byl zvyklý se takto podepisovat z éry tištěných periodik a ve své skromnosti necítil potřebu své jméno zdůrazňovat. Těšili jsme se každý týden na jeho další objevy… Děkujeme!